TruXa aneb příběhy ze školních lavic - kapitola 15

Dříve byly tábory bezesporu adrenalinovější a zábavnější než jsou dnes. Všechny ty nařízení kazí celý dojem  a smysl táborů. Pojďme se podívat do roku 1999 na jeden tábor ,,postaru" , kde klukoviny a holkoviny stále měly své místo.

TOMÁŠ A TÁBOR

  Tomova přítomnost na táboře je neodmyslitelnou součástí vzpomínek všech tábora zúčastněných. Tomova pozitivita, která z něho stříkala tlustými prameny, zasáhla po příjezdu všechny přítomné a Skublík se stal ihned a opět nejoblíbenějším členem tábora. Už jen to, že přijel se zlomenou rukou , kterou si tři dny před tím zlomil na koupališti Bucek, kde se pokoušel zhoupnout do vody na léty používané houpačce, která se s ním utrhla zrovna ve chvíli, kdy byl přítomen nad břehem, dodalo Hopovy vzezření hrdiny tábora. Skrátka a dobře, neuvěřitelný hoch s neuvěřitelným humorovým potenciálem. Jeho potenciál byl samozřejmě plně využit.

  Na každém pravém správném táboře, pro správná dětska a Truxu, nesmí chybět zakopané ohniště přikryté plechem, pár rezavých oprýskaných hrnců, stany do kterých zatéká a občas i některý z nich ulétne, když se zvedne vítr, a v neposlední řadě také latrýna. V našem případě slovo LATRÝNA představuje hlubokou díru obestavěnou chatrnou konstrukcí, která je sestavena z přírodnin z blízkého lesa, přičemž přírodniny jsou k sobě sesituovány pomocí provázků. Chodit vykonávat svou potřebu na toto místo vyžadovalo plné soustředění a bojovného ducha, a posedět si zde celých pět minut bylo stejně adrenalinové, jako bunjey jumping s velice opotřebovaným a sešlým lanem.

  Latrýna bohužel držela a nevypadalo to, že by někdo do konce tábora do těch sra… spadnul. Bylo nám to všem tak nějak líto, zvlášť mě, Vrátíkovi a Pášavi. Rozhodli jsme se tedy, že té srandě trošičku pomůžeme. Tajně, aby nás nikdo nezpozoroval, jsme se přikradli k latrýně a povolili pár provázků. Pak už jen zbývalo čekat na nějakou oběť.

,,To byla dobrota,“ pochvaloval si Hopík neloupané vařené brambory s plechovkovým gulášem. ,,Škoda jenom, že to půjde hned ven,“ ještě dodal a držel se za břicho. Pomalu se odebral na latrýnu.

ČVACHT…ozvalo se za chvilku.

,,Vy zmrdi,“ ozvalo se chvilku po zachvilku.

  Byla to ohromná legrace. Zvlášť, když jsme se zanedlouho všichni čtyři mili v blízkém potoce a hlasitě se té příhodě smáli. Je vám snad divné, že jsme se koupali všichni čtyři? Hned vysvětlím. Zkuste si představit díru plnou hoven* a v nich velikýho Truxu**. Velikýho naštvanýho Truxu, který ví odkud smrádek vane. Potom už netrvalo dlouho a s mlaskavým ČVACHT jsme se seznámili také.

  Možná se zdá, že některým osobám mohlo být ubližováno více než ostatním osobám, nebo že by snad někteří z táborníků měli méně vřelý vztah k jiným, třeba mnohem větším táborníkům, ale tak to opravdu nebylo. Klukoviny prostě ke každému správnému táboru patří, a když máte skvělého vedoucího, jako byl třeba Červík, to se potom zažilo kravin. Ale to jsem se dostal, kam jsem nechtěl. V tomto odstavečku bych chtěl zdůraznit, že ne vždy bylo ,,ubližováno“ Bubovi, ale že i On sám často vytvářel i ve spolupráci s jinými přívrženci drsné zábavy, různé druhy drsné zábavy. A jedna z jeho obětí jsem byl i já.

  Na táborech pořádaných naším oddílem karate neexistoval sprchový kout, vana či umývárna. Byl zde pouze veliký kotel do kterého se nanosila voda z blízkého potoka a zatopilo se pod ním. Většina dětí si do kotle vlezla a do sytosti se vyřádily a Ten větší se musel namydlit a polévat se svým ešusem. Kotel byl samozřejmě ukryt před zraky ostatních. Byl obehnán hustými maskáčovými sítěmi, aby se ven nedostalo sebevětší, u toho Velikého sebemenší tajemství.

  Jednou, když jsem si užíval právě tento požitek vařícího se kuřete, samozřejmě, že úplně nahý, tak přiběhnul celý veselý Tom a sebral mi úplně všechno oblečení. Slipy, tričko i kraťasy. Ani boty mi tam ten srandista nenechal. Na něco však zapomněl. Mou osušku tam nechal vyset. Myslel jsem si, že ji prostě jen přehlédl, ale jak se později ukázalo, Hopík měl vše vymyšleno až do důkladné poníženosti.

  S ručníkem kolem pasu jsem vylezl z umývárny a pomalu jsem se blížil k našemu teepe. Když byla polovina cesty za mnou (dost daleko od umývárny a dost daleko od stanů), zamířil ke mně Bubo s mými věcmi přes rameno. Podpora Skublovi akce byla veliká. Před stany se to jen hemžilo zvědavými táborníky a několika zvědavými tábornicemi. Ještě dnes rád vzpomínám na velice hezkou drobnou dívku s krásnými rovnými blond vlasy, která se pyšnila jménem Andrea. A před všemi těmihle čumili se to stalo!

,,Tome, promiň. Tady máš ty věci.“

  Taxído mi tohle řekl opravdu přesvědčivě. A i když se při těch slovech podivně culil, uvěřil jsem mu. Ručník, který jsem si pečlivě tiskl ke spodní části těla, aby třeba cizím zaviněním nesklouzl dolů, povolil mému sevření.

,,Na,“ podával mi mé věci.

,,Dík,“ a má ruka se pomalu, ale jistě blížila k tak vytouženým slipům.

  Ale…

   Truxín s mými věcmi ucuknul a chňapnul mi po ručníku, kterému nic nebránilo v tom, aby mě sprostě a bez rozloučení opustil. Než jsem se stačil rozkoukat, Baby už upaloval k hihňajícímu se chumlu i s trenclemi a ručníkem. Neváhal jsem, otočil se a co mi nohy stačili jsem upaloval zpět přes louku do umývárny. Pro všechny to byla ohromná legrace. Vím to, protože když jsem úplně nahý čekal u velikého kotle na Truxovo slitování, které se dostavilo asi po dvou hodinách, bouřlivý smích táborníků nemohl ujít mým uším.

  Pozn.aut.* Já vím, je to těžké.

  Pozn.aut.**  No dobře, hodně těžké,ale přeci to jen zkuste.

RUSKÉ VĚCI PŘEČKAJÍ VŠE, AŽ NA TRUXU

  Určitě znáte ty staré příběhy o Ruské vynalézavosti a ty známé moudra a tom, že co je Ruské, přečká věky. Když ale Rusové vynalézali všechny ty kvalitní robusní udělátka, jistě netušili, že by se jeden z jejich výrobků dostal až do České republiky, do roku 1999, na jeden z letních táborů pořádaný oddílem karate, až do rukou velikého, v té době ještě velice mladého hošíka, který se jmenoval Tomášek.

  Tomášek se pyšnil skvělou technickou vymožeností, kterou mu daroval jeho veliký otec. Vlastnil těžkou, velice starou z plechu vytepanou kapesní svítilnu, která však svítila bez jakékoliv baterie. Tahle plechová věcička se totiž mačkala a nějakým dříve pro mě nepochopitelným způsobem se ze skleněné čočky linul paprsek světla. Opravdu to byla skvělá věc a Tomášek si s ní zajistil veškerou pozornost ostatních táborníků.

  Bohužel, veškerá pozornost mladého Tomáška opustila již v polovině tábora. Možná to zapříčinil srpkovitý měsíc, který vyšel na obloze v nepřirozeném úhlu, možná to zapříčinila konstalace hvězd, která tu noc vládla oblohou a protínající dráhy Venuše a Merkura mohli značit veliké nesnáze, ale možná to zapříčinily Tomáškovi buclaté prstíky, které disponovaly již v mladém věku velikou silou, kterou však v té době ještě zcela neovládal a myslím, že ji do své smrti nikdy zcela neovládne.

  Ruský bytelný výrobek byl rozmáčknut dětskými prstíky! Prsty dvanáctiletého dítěte! Prsty Tomáška!

Jedna z těch drobných radostí

  To, že Tom je nevypočitatelný dokazuje i fakt, že secvakal Frodovi v jeho nepřítomnosti sešit na prověrky z anglického jazyka mou sešívačkou se slovy: ,,Ten šmejd už nedostane lepší známku než já – HeHe“